Plánovala jsem napsat velmi podrobnou reportáž z letošního FFka a zezačátku jsem si i dělala průběžné poznámky, ale jak jsem to sepsání odkládala a odkládala, zůstaly jen střípky vzpomínek, které se teď pokusím posbírat a poslepovat.
Tradiční hromadný odjezd už je pro mě nutností, protože všechno to žertovné pošťuchování na nádraží a následně ve vlaku mě dostane do té správné před-conovské nálady a zároveň mi poskytne jakousi záminku se pak na samotném conu na někoho "přilepit", protože jsme přece spolu jeli vlakem, no ne? :o) Nahlas by se mi to asi říkalo divně, ale opravdu mám strašně ráda všechny ty lidi, jmenovitě Tess, Johnaka, Gwen, Jadru a další, se kterými trávím pár hodin ve vlaku a doslova hltám každý jejich projev od chvalořečení oblíbených hrdinů, herců a zvířátek až po vzájemné olupování se o donesené potraviny. :o) Možná vám to zní úchylně, ale ve mně se přitom cvrkotu ve vlaku všechno tetelí blahem.
Letošní ubytovávání se proběhlo bez výrazných komplikací. Dokonce ani Lea moc neprotestovala, když jsme jí s Tess nemilosrdně (nebo spíš zkušebně) přidělily lůžko u dveří.
Z prvního večera si pamatuju jen čajovnu a diskuzi o odpudivých fanfikcích Harryho Pottera, které jsem doufala, že milosrdně zapomenu.
Letos jsem chodila spát poměrně pozdě a přiznám se, že mě udivilo, když Tess chodila ještě později. Až poslední můj večer na conu jsme ji s Leou poprvé po svém příchodu na pokoj zastihly zavrtanou pod peřinou.
Jednu z těchhle nocí jsme s Tess strávily poměrně dlouhou diskuzí o mé povídce ze světa Sester. Bylo to rozhodně zajímavé. Potom jsem napsala tenhle krátký dialog nesouvisející úplně s předchozí diskuzí:

"Napadlo mě, jestli si nechceš trochu užít. Čeká nás ještědlouhá cesta," navrhl Scorch Lee s odzbrojujícím úsměvem číslo šest.
"Co-cože?" zajíkla se Lea.
"Ty, já, kvalitní sex, teď hned," zestručnil svůj návrh Scorch a doprovodil ho výmluvnými gesty.
"Myslím, že radši netuším, co po mně chcete," předstírala nechápavost Lea.
"To nevadí. Stačí, když půjdeš se mnou někam, kde budeme mít víc soukromí. Naučím, předvedu, zaškolím. Mám to všechno podrobně nastudované z Holonetu. A mám fotografickou paměť."

No ale k dalším zážitkům z festivalu. Shlédla jsem velké množství filmů, z nichž nejlepší byl samozřejmě Star Trek XI (viděn již počvrté) a potom Andělé a démoni. Nejhorší bylo Stmívání, ale zase jsem se u něj hodně zasmála a nebyla jsem rozhodně jediná. Slečny za námi to nesmírně rozčilovalo.
Přednášky jsem se také snažila stíhat všechny, které jsem si vytipovala. Jako seriálový fanoušek jsem si nenechala uniknout seriálové novinky a různé poznávací soutěže, při nichž jsem zjistila, že se s některými seriálovými závisláky ještě zdaleka předaleka nemůžu měřit.  Hudební duel byl krásný a Ewan s Han'an se každým rokem čím dál víc překonávají. Zajímavá byla přednáška pana Šlechty o mýtech a archetypech, v názvu tuším bylo něco s pohádkou a princeznou.
Milan letos dorazil později než já, takže zatímco já byla na FF od začátku do půlky, on byl od půlky do konce. Přesto jsem stihla jeho přednášku o češtině v americké popkultuře, která rozhodně stála zato. Česká národní hymna zpívaná v angličtině určitě zanechala dojem na mnohých přítomných a vybydlené Milovice jako typická ukázka života v Bratislavě zrovna tak.
Hodně času jsem také strávila s lidmi, které znám z hraní WoWka. Jeden z nich dokonce bydlí v Chotěboři, a tak jsme v jedné nejmenované pizzerii měli možná trošku protekci u obsluhy. Navíc jsme se tam dozvěděli, že nám conařům všichni místní svorně přezdívají "ufoni". Ale vůbec nám to nevadilo, spíš naopak. Je to správně sci-fi. :o)
Vloni jsem nějak nestihla zajít s Johnakem na oběd/večeři, a tak jsem se to rozhodla napravit letos. Vybrala jsem si k tomu den, kdy se počasí rozhodlo, že by bylo dobré po obědě trochu vydatně zalít. Johnak měl deštník. Já jsem neměla deštník. Výsledkem této nerovnosti byly dvě osoby pod jedním deštníkem, každá promoklá z jedné strany, z čehož by každý správný detektiv, který by nás potkal odděleně, musel zajásat: "Ha! Vy dva jste určitě šli pod jedním deštníkem!" a jeho dedukce by byla neomylná. Šli jsme pod jedním deštníkem. Tedy spíš jsme si to tak nějak klikatili, protože jsme se celou cestu strašně chechtali. Málem jsme došli k ubytovně takřka suchou nohou, kdyby před ní nebyla ta hodně, ale na první pohled ne moc, hluboká louže. Ozvalo se hlasité čvacht a další výbuch smíchu. Tímto Johnakovi děkuji za dokonalý a zábavný letní zážitek. :o)
Kromě zmoknutí se mnou ještě Johnak pokřtil knihu, což dává mému zážitku nový rozměr. Jednou budu říkat: "Jo, to je ten spisovatel, co jsem s ním jednou v létě šla pod deštníkem a bláznivě jsme se smáli." Záviďte, vážení. Vy to říct nemůžete.
Letošní FF byl opět moc fajn. Sice by se dalo vytknout pár nedostatků v organizaci, ale teď dávno po conu už může být člověk schovívavý, protože vzpomíná jen na to hezké. Vašek Pravda sice pořád vykřikuje, že další FF bude poslední, ale já doufám, že to je jen součást tradice a všichni se zase v Chotěboři sejdeme.

Nemůžu za to fakt. To samo. Lidi jdou na film. Třeba na Epizodu I. A všechny slečny začnou zbožňovat Obi-Wana a Ewana McGregora. Já ne. Já si vyberu Qui-Gona. Jasný. Začnu číst Hard contact a pak Tripple Zero, logické by bylo zamilovat se do Darmana, který tam od toho vyloženě je. Ne, já propadnu kulhajícímu Skiratovi. Tak dobrá, říkám si. Skirata je knižní postava. Nikdo vlastně neví, jak přesně vypadá. Údajně tak trochu jako Ed Harris: pronikavě modré oči, vrásčitá tvář, vyzařující autoritu. Stejně si můžu představit cokoli. Jenže tím to ještě nekončí, je tu Battlestar Galactica - hm, Lee Adama, nuda. Bill Adama - no jasně, okamžitě má oblíbená postava.
A jako by to nestačilo, jdeme na nový Star Trek. Chris Pine, Karl Urban, dost dobrý, že jo? A co udělám já? Tý vago, kapitán Pike! Hustý!
Můžu se jen uklidňovat tím, že taky stárnu. Za chvíli už to nebude tak bít do očí. Pak už se můžu bát jedině nekrofilie...

Zajímali jste se někdy o to, jakým způsobem se cizinec může naučit pár vět v českém jazyce? Doporučuji shlédnout následující video a bude vám to stačit. Lze rovněž použít jako poslední záchranu v případě nějaké těžké deprese.

http://cz.youtube.com/watch?v=HONOUsy-mhQ

Tak se mi konečně dostala do spárů další kniha od mé oblíbené autorky. A nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem ji přečetla na jeden zátah. Barrayar se mi líbil víc, ale pořád to je hodně dobré čtivo, jinak bych to tak rychle nezhltla. Miles opět řeší incident, který ke konci málem přeroste ve válku. Ke slovu se tu dostanou i biologické zbraně a na scéně se objeví Cetaganďané, což je vždycky napínavé. Konec knihy působí jako pravděpodobný závěr Milesových dobrodružství. Kdo ví, příště možná už bude Bujoldová psát o jeho dětech, anebo definitivně zakotví čistě u fantasy, což by ovšem byla škoda, protože fantasy píše kdekdo, ale kvalitní space operu málokdo.
Přiznám se, že vždycky opatrně kontroluju věk oblíbených autorů a propočítávám, kolik toho ještě stihnou napsat, než mi umřou. Je to ode mě hnusné takhle přemýšlet? No, rozhodně jsem o sobě nikdy neprohlašovala, že jsem optimista od přírody. :)

Přišel mi zajímavý email od osůbky, kterou jsem přiměla přemýšlet o jejím životě, což mě přimělo přemýšlet o tom, do jaké míry ovlivňujeme životy druhých. Šíří se od každého z nás vlny, které se vzájemně střetávají, ruší se nebo se přes nás přelijí a buď se roztříští nebo zaplaví naše nitro, podle toho jak jsme přístupní jejich působení? Možná to, co píšu, nedává moc smysl. Ale zvláštním způsobem mě ta představa vln fascinuje i děsí zároveň. Co když někoho ovlivním, aby změnil svůj život, a ten člověk pak nebude šťastný? A přitom nemusím udělat víc, než jen vyprávět svůj příběh. Možná všichni v podstatě chceme ovlivňovat a být ovlivňováni a děje se to zas a znova naprosto přirozeně. Ale když vám někdo poděkuje, že jste (neúmyslně) ovlivnili jeho rozhodnutí, zarazíte se a přeběhne vám mráz po zádech, protože si uvědomíte, že máte moc, o níž jste neměli ani tušení.

Dnes se to stalo. Dnes ve 20:30:00 hodin došlo k závalu. Nejednou jsem si říkala, jaké by to asi bylo, kdyby se to stalo. Teď už to vím.
Došlo k sesuvu knih vyskládaných na pravé straně mého stolu. Stojánek s cd představující domněle stabilní protisesuvovou zábranu neodolal tomu strašlivému tlaku a podlehl. Pak už to šlo ráz naráz. Dragonlance převálcovaly R.A.Salvatora i s jeho Drizztem následované částí Zeměmoří a Powersovým Stáčením temného piva. Ještě je stihl mírně zpohlavkovat Thorneho Survival guide to the curious jargon of modern life, kterému vzápětí vyrazil dech drtivý dopad Susanny Clarkové společně s Jonathanem Strangem a panem Norrellem. Ušetřen zůstal pouze Steven Erikson a Guy Gavriel Kay. Ještě že tak. Kdyby se zřítili i ti, Drizzt už by to možná nerozchodil.
Celá tato pohroma byla průběžně komentována mnou i Johnakem na ICQ.

Y: Tak se na mě právě zřítila hromada knih.
Johnak: Doufám, že aspoň Weber a ne Jirásek :D
Y: Vždycky jsem si představovala, jaké to bude, až k tomu dojde.
Johnak: A jaké to bylo?
Y: Pěkný začátek nového roku.
Johnak: A jak se to stalo?
Y: Najednou se zakřivil prostor...
Y: Už zbývá jen jedna police s knihami, která ještě nikdy nespadla. Radši nebudu uvažovat o tom, jaké by TO bylo...
Johnak: Já zase včera, když si  v mém pokoji Gwen vybírala SW knížku na studium aj, tak jsem zjisitl, že moje encyklopedie Incredible Cross Section z E3 mi v poličce... no... zplesnivěla... jako hooodně drsně a je prakticky zničená.
Y: A jak se to tobě stalo?
Johnak: ono asi před 4 měsíci prdlo akvárium, které bylo nad tou polici. Ale bylo tam jen trochu vody na horní desce a nezdalo se, že by to nateklo někam níž. Nemělo to ani kudy... ale evidentně si to nějak cestu našlo :-)
Y: Ajaj.
Johnak: Zvláštní, že knihy, co byly vedle ní - tělo na tělo - jsou víceméně v pořádku
Y: Ha, našla jsem fantasy záložku do knihy
Y: Ha, pohled z Milanova výletu
Johnak: :-) ?
Y: Tři roky starý. "Už se těším, až se zase shledáme" - velmi pohlish ;)
Y: A Tessiny pohledy unikátní jako vždy.
Y: Mé knihy jsou jako Síla. Neustále se vychylují jedním či druhým směrem.
Johnak: To mě taky. Včera si Twombly nebo Sammael vyndali z mé poličky nějakou knížku a knihy hned postihl dominový efekt :D
Y: Jo, to je ono :D Milan se jen mírně opře o stůl a já náhle pocítím potřebu být vybavena tak 3 páry rukou, abych odvrátila bezprostředně hrozící armagedon.
Y: Nedá se nic dělat. Petr Macek bude muset podpírat Susannu Clarkovou. Ano, je to k němu kruté, ale slabé je třeba obětovat pro dobro silnějších...
Y: Hmm, uznávám, že Steven Erikson si nezaslouží podpírat Dragonlance, ale jeho svazky jsou hotovými pilíři fantasy literatury. :)
Johnak: No, mně včera David Weber zalehl chudinku Elizabeth Moon :D
Y: Nestyda jeden.
Y: A Mass Effect stane na vrcholu toho všeho. :D Můj Weber má štěstí. Ten je přečtenej, takže je schovaný ve skříni.
Johnak: Ty máš v poličce jen nepřečtené autory? :-)
Y: A sakra, zapomněla jsem na LeGuinovou. Válí se na posteli. Kam s ní?
Y: Jo, nepřečtené autory mám stále na očích. Většinu.
Johnak: :-)
Y: Musím říct, že Eragon na sebe přijal nevděčný úkol lapače prachu... Ale něco ti draci dělat musí. Ach jo, tolik knih a tak málo místa.
Johnak: Indeed. I když já mám teď novou poličku, takže mam dokonce místo navíc! :-)
Y: *envy*
 

Tak už máme ten povyk, za sebou, co? Úklidové čety odstranily poslední důkazy toho, že se náš národ na jednu noc proměnil v amokem stižené monstrum běsnící v ulicích, v mnohohlavého a mnohorukého saura likvidujícího všechno, co se mu nachomýtne do cesty. "Noc obnažení", během níž lidé hromadně odhalili svá primitivní destruktivní já, konečně skončila, všichni uložili zvířecí kůže a kyje do skříní a hurá nasadili si zase své každodenní civilizované masky. 
Tak šťastný Nový rok! 

Dostala jsem první dárek. Brittany strávila jeho vytvářením dvanáct hodin. Nešla spát. Dopovala se Mountain Dew. To už něco znamená. To už hovoří o skutečném přátelství. Tady je. Hezké, že?




Opět byla řeč o fan fiction, o vztazích mezi postavami a Brittany si vzpomněla na jednu větu z nějaké fan fikce, která ji velmi zaujala. Mě taky: "It's ironic, that the places for a lover, the soft curve of the neck, and the smooth skin of a face are also the targets of your enemy."
Brittany se taky zmínila, že má v plánu zahrát si znovu ME jen kvůli tomu, aby mohla přivést poručíka Alenka na temnou stranu, tedy udělat z něj taky odpadlíka, aby si vyzkoušela odpadlické dialogy. Pro radost jsem pro ni vytáhla aspoň jeden z těch dialogů, na které se tak těší. Takhle nějak to vypadá, když svému podřízenému celou dobu hustíte do hlavy podvratné myšlenky a pak na něj zničehonic začnete hrát lidumila, tedy emzákomila:

Alenko: "This is almost over. The council won't be able to deny what we've found after this. We all but served the evidence of Saren's intent on a platter and still we don't get any respect. If they don't wanna do anything, they should get the hell out of our way. It would only improve things if the Alliance was in charge."
Shepard: "That's throwing the baby out of a bath with water, don't you think?"
Alenko: "What? That isn't what you've been pushing? Didn't you make an argument for pushing the council out? That the Alliance should demand its due instead of waiting to be accepted?"
Shepard: "Ease it back, Kaidan. I'm not talking revolution, just getting our due."
Alenko: "That's not what I got out of it. Did I misread you? Jeez! What else I got wrong?"
Shepard: "Kaidan, there's a difference between me ranting in private and - I don't know - us launching a coup."
Alenko: "Shepard, I was gearing up to confront the council. As an officer you should keep me in the loop. As a friend I would hope I don't need to remind you of that. But maybe... maybe I got the message wrong."
Shepard: "Come on, Kaidan. It's not a big deal..."

Pro chudáka oddanného poručíka to samozřejmě "big deal" je, a tak důvěrným rozhovorům se Shepardovou odzvonilo a nadále už je to jen samé: "Yes, ma'am. No, ma'am." Celý průběh dialogu závisí jen na diplomatických dovednostech vaší postavy, čili Shepardové.

Nevím přesně kdy a jak se to stalo, ale posledních pár let se nedokážu dostat do té správné vánoční nálady. Myslím, že můj idylický vánoční obraz dostal první trhliny po mém rozchodu a definitivně se rozsypal, když umřel táta. Vánoce nějak přestaly být tou krásnou krajinkou pod sklem těžítka, kterým zatřepete a ono tam sněží a vše je, jak má být, a nic špatného tu idylku nenaruší.
Naši se vždycky na Štědrý den pohádali. Kvůli hloupostem. Třeba jen kvůli přípravě jídla. Ale večer zas bylo všechno v pohodě, všechno vonělo, všichni se společně dívali na hlavní pohádku večera a táta vždycky komentoval děj, jako když jsme ještě byli s bráchou malí. Myslím, že letos stejně jako vloni a ještě víc předloni budeme s mamkou sedět v obýváku a já jí na očích uvidím, jak moc si uvědomuje, že tam táta zase není s námi. Bude mít takový ten pohled upřený do dálky, ze kterého se mi sevře srdce. A pak se zase vrátí myšlenkami k přítomnosti a začne všem nabízet další a další jídlo, zmrzlinový pohár a bude se víc starat o blaho ostatních než o vlastní.
Vánoce jsou hezké, těší mě dávat dárky, těší mě vždycky se sejít s Leou, to je jedna z věcí, které zůstaly stejné a nezměnily se. Ale některé věci se nedají nahradit. Člověk si musí vytvořit zase jinou idylu a jiné tradice. A to nějakou dobu trvá.

I've suffered a brain damage from watching a movie.
Právě jsem viděla film Van Helsing, jehož shlédnutí jsem dlouho odkládala. Myslím, že jsem měla odkládat i nadále. Nepovažuji se za žádného fajnšmekra, co se filmů týče, ale při sledování tohoto díla můj intelekt velmi trpěl. Přiznám se, že občas mívám problém poznat, kdy se jedná o parodii, dokud mi to někdo neřekne. :) Ale o tomhle nikdo neříkal, že to má být parodie. A to je na tom právě to nejhorší. Nehrát tam Hugh Jackman, David "Faramir" Wenham a Kate Beckinsale, tak to vypnu hned. Pokud někdo z vás najde pod stromečkem ode mě film Van Helsing, vážně se zamyslete, jak je to s naším přátelstvím. Takový dárek si totiž zaslouží jen můj největší nepřítel. No dobrá, jsou i horší filmy, třeba takoví Mstitelé (The Avengers 1998). To je snad jediný film, o němž můžu vědomě prohlásit, že jsem ho vypnula po deseti minutách. Už ani nedokážu říct, o čem to bylo, ale pamatuju si ten pocit, jak se na to marně snažím přijít. Tímto vás varuji před jeho shlédnutím. Kdo chce, může do komentářů přidat vlastní varování. Ráda si ušetřím utrpení. K takovým filmům by člověk měl dostávat ochrannou hliníkovou fólii na hlavu, aby mu to nepoškodilo mozek.

Jaksi jsem si zase dlouho povídala s Brittany na ICQ, řešily jsme její fan fikci a moje fantazie se dala do pohybu, přičemž vznikla spousta šíleností jako třeba tahle:

J: "I'm hungry. Need to go on a mission and grab something from the fridge."
B: "Okay but if you're not back in ten minutes I'm telling lieutenant Alenko and ordering in the reinforcments."
J: "Mission accomplished. I caught a slice of bread and cheese. The cheese was particularly resistant."
B: "I just realized how much incentive I just gave you to disappear for longer than ten minutes."
J: "Lieutenant Alenko actually went with me. :)"
"Shall I use a lift on the cheese, ma'am? You can shoot it, it could use more holes."
B: "Me thinks me hates you now."

Další šíleností byl email, který jsem poslala Tess a Lee ohledně Yodovy vánoční soutěže na Jedilandu. Jen pro představu, jak vypadají naše emaily:

Taky bych ráda, aby bylo jasné, že mě nikdo neošulí nějakou letmou pusou v lodním výtahu, kde zrovna vypadl proud, zatímco se mi bude snažit vnutit výčet stovek nepřátel, které jeho úžasný hlavní hrdina/hrdinka úplně bez pomoci zlikvidoval(a) svým super originálním světelným mečem, který kromě čepele skrývá i sklápěcí lůžko, vrtnou věž a sadu náhradních ponožek na dva měsíce. A v tomto mě klidně můžete citovat.

Yoda: „Nyní meditovat my musíme. Snad Síla nám cestu do nitra planety za našimi nepřáteli odhalí.“
 Hlavní hrdina jménem Borec: „Není třeba, mistře Yodo. Můj světelný meč a přenosná vrtná věž v jednom nám cestu zajistí!“
Yoda: „Proč mistr Yoda meč takový ještě nedostal?“
Borec: „Nevím, ale tady v příbalovém letáku se píše: Jen pro celé muže.“
Yoda: „Oh.“ Pro sebe: „To mistr Windu vysvětlit mi muset bude!“

Tak tudy, vážené dámy, cesta nevede! Ještě tak možná tudyma:

Lepá (ačkoli potmě to není vidět) dívčina: „Je tady hrozná tma. Já se bojím, Borče.“
Borec: „Jen žádný strach, lepá děvo. Zde, chyť se mého dokonale vypracovaného bicepsu a poznej jeho sílu. Já a můj víceúčelový nástroj nás odsud dostaneme co nevidět.“
Lepá děva: „Oh, jsi tak mužný, Borče.“
Borec: „Já vím. A jelikož sis toho taky všimla, smíš mě oceňovat ještě víc. K tomuto účelu byl můj světelný meč a skládací lůžko v jednom stvořen.“
Lepá děva: omdlela štěstím

A nakonec, protože jsem toho svého třeštění neměla dost, načala jsem tohle, což mě napadlo už kdysi dávno, ale Tess se ta myšlenka z nějakého nepochopitelného důvodu nelíbila. :)

„To je nespravedlivý. Jediové si choděj na všechny tyhle společenský akce, kde je spousta různých titěrných dobrot, který vypadaj jako malý umělecký díla a který já si nikdy z toho to, co mi platíte, nebudu moct dovolit!“

Mistryně Yanna a její padawanka Lea na sebe pohlédly. Yanna si zamyšleně zamnula bradu. „Jeden způsob, jak ti zajistit pozvánku na kancléřův banket, by tu byl,“ prohlásila a se zájmem sledovala, jak se v Tessiných očích rozhořely plamínky zvědavosti. „Zahrnovalo by to ale nějakou práci v přestrojení navíc.“

* * *

„Ani jste ji nemusela přemlouvat nebo na ni použít Sílu, mistře,“ řekla potěšeně Lea, když opouštěly dok.

„Když potřebuješ, aby někdo něco hrozně moc chtěl, přiměj ho myslet si, že to mít nemůže,“ odpověděla s úsměvem Yanna. Pak se ale zamračila. „Ještě nemáme vyhráno.“

„Proč myslíte, mistře? Vždyť už souhlasila, že tam půjde a získá pro nás ty informace.“

„Ano, ale to ještě neviděla, v čem tam půjde.“

* * *

„Do tohohle mě nedostanete ani za zlatýho Hutta! Myslela jsem, že dostanu jedijskej převlek a meč.“

„Kdyby se ta informace dala získat tak snadno, došli by si pro ni Jediové sami rovnou.“

„Já s váma nehraju!“

Yanna si povzdechla. „No dobře. Lea to udělá místo tebe. Nebo nějaká jiná padawanka, která se ještě ve společnosti neobjevila.“

Tess vytřeštila oči na Leu. „Ty by sis to vzala na sebe?“

Lea pokrčila rameny. „Když budu muset. Jsou to jen šaty. Mým úkolem je sloužit a ta informace je důležitější než trocha nepohodlí.“ Natáhla ruku k šatům.

„Moment!“ Tess očividně sváděla vnitřní boj nejen s představou sebe v šatech, ale také s bezejmennými padawany, kteří by se toho úkolu narozdíl od ní zhostili bez mrknutí oka.  Nasála vzduch a vyboulila tváře. Pak pomalu vydechla: Nooo, dobře. Ale boty si nechám svoje!“

Tentokrát sáhla po šatech Yanna. „Jsem si jistá, že nějaký padawan...“

„Uááá! No jo, tak jo, boty taky! Ale za tohle dostanu nový velbloudy pro svoji loď!“

Seznamte se s Meijin, Lamačkou srdcí. Ano, to je má postava z další hry mé oblíbené vývojářské firmy.

 

Jade Empire už je starší hra, takže velmi levná. Zpracováním se hodně podobá KotORu. Napřed to vypadalo, že hra vůbec nepojede, nešly ukládat pozice. Naštěstí se s podobným problémkem pod Vistami setkali už další hráči, takže existovalo řešení. Je to bezesporu kouzelná hra. Časem ale člověka unaví ty hromady textu. Ale tohle nemá být recenze. Když jsem hru spustila, ihned jsem si vzpomněla na Leu, protože tohle by se jí určitě líbilo. Všechny ty krásné útoky a salta. Graficky je to pořád koukatelné, animací tam je taky poměrně dost. Ale něco tomu chybí. Nějaká jiskra. Možná příběh není dost silný. Ale člověk u toho zdaleka nezapomene na své okolí. Myslím, že ty hromady textu hráče zpomalují a pár věcí je poněkud nepřehledně řešených. Přesto je to pořád ještě příjemné. Najde se tu i humor. Když to shrnu, závislost tahle hra ve mně rozhodně nevyvolá. Na to už jsem příliš zmlsaná Mass Effectem.




Když je tu řeč o RPG, napadlo mě, jaké bych vlastně měla přesvědčení, kdybych byla najatelné NPC v nějaké hře. Dospěla jsem k názoru, že jsem zmatené dobro. Kdo chcete, můžete mi do komentářů napsat, jak se vnímáte vy, klidně přidejte i povolání. Docela by mě to zajímalo. Já budu asi zmateně dobrý bard, toužící se stát paladinem.

Včera mi Johnak poslal odkaz na svůj blog. Ano, už i Johnak má blog. Zkoumala jsem jeho blog velmi zevrubně, pocitvě přečetla celé dva příspěvky a prohlédla si fotky a proklikala všechny odkazy. Jsem Johnakova správná kamarádka a až se mě zeptá, zda-li jsem si prohlédla jeho blog, mohu se svědomím čistým jako rukavice chirurgova prohlásit: "Ano, prohlédla jsem si tvůj blog velmi důkladně, příteli Johnaku." (Z nějakého důvodu jsem si navykla oslovovat ho tu a tam "příteli Johnaku". Je to taková zvláštní věc. To oslovení se tváří skoro ironicky, ale největší legrace na tom je, že je to myšleno smrtelně vážně a přitom se to snaží samo sebe zlehčit, jako že to je vlastně legrace říkat Johnakovi příteli Johnaku, když oba dva víme, že přátelé jsme, jinak bysme se spolu nevybavovali.)
Takže jsem proklikávala odkazy a v duchu si říkala: "A hele, Gwen má blog. A hele, Bossi má blog. A hele: Sun má blog. A hele, Affaia má blog. A hele, Padmé má taky blog. Už by mohla mít taky blog i Tess. Bylo to velmi fascinující. Dokonce i Budji má blog! Všichni mají blog, nejsem výjimečná, uáááá! :) Jelikož jsem ty blogy obcházela v pozdní noční hodinu, cítila jsem se jako pobuda, který se potuluje nocí a zírá lidem do oken a odnáší si sebou do noci kus jejich soukromí. Pobuda hodně dlouho pobyl na blogu Padmé. Snad právě proto, že jsme si s Padmé úplně nepadly do oka, jsem se musela začíst do jejích příspěvků, asi abych pochopila, co ji v životě pohání. Lidi by možná měli nosit svůj blog s sebou mezi ostatní lidi, hezky pověšený na krku. Aspoň by jim ostatní lépe rozuměli. Koneckonců, vždyť se exhibují na internetu, tak proč by nemohli i při běžném kontaktu s jinými lidmi, kteří shodou okolností taky obnažují svá nitra na síti? Ulehčilo by to vzájemné poznávání. Padmé přála svým přátelům k Novému roku hezké věci. Zvláštní, když někde vidím seznam něčích přátel, říkám si: "Pročpak na něm nejsi? Mohla bys klidně být." Kdo jsou mí přátelé? Jaký budou mít pocit, když tady uvidí svoje jméno?

Leona - neboli Lea, Le(e)uška, Lee, můj padawan, Kasiris, prostě nejlepší kamarádka na duševní úrovni. Důvodem, proč je na prvním místě, je, že stejně jako já ráda sní a dokáže se nechat sněním pohltit jako já. Je to něco, co se nedá přesně vyjádřit, prostě někdy stačí jenom pár slov a jenom se na sebe významně culíme, protože přesně víme, o čem je řeč a netřeba to říkat nahlas. Leuš je jedna ze dvou, možná tří osob, v jejichž přítomnosti se stávám hodně výřečnou, protože se nemusím hlídat, co plácám.

Katka - neboli Katík. Na střední si ke mně v prváku přisedla. Dodnes mi nezapomněla, že jsem na její otázku, jestli si může sednout ke mně odpověděla: "Ještě nevím. Až jestli si se mnou nesedne Gábina." To jsem byla hnusná, co? Někdy jsem vražedně upřímná a měla bych si na pusu pořídit zbrojní pas. A to někteří z vás ještě neví, co jsem řekla jednomu budoucímu spolužákovi, který se na nás kdysi nalepil a chtěl s námi jít do kina... O tom ale jindy. Teď je řeč o Katce. Katku hrozně moc obdivuju. Má spoustu vnitřní síly, srší energií a šíří kolem sebe dobrou náladu, i když je na tom mizerně. Vypadá skvěle. Dobře vaří. Dokáže člověka nadchnout téměř pro cokoli takovým nenásilným způsobem. Prostě umí věci vylíčit tak, že je prostě chcete taky hned dělat. Vím, že kdybych jí o půlnoci zavolala, tak nasedne do auta a přijede pro mě, aby mě svezla třeba jen z jednoho konce mostu na druhý, když to budu potřebovat.

Tereza - neboli Tess. Myslím, že jsem jí snad nikdy neřekla Tereza. Je to prostě Tess. Originál. Kopie neexistuje. Klonovat nedoporučuji. Člověk, kterému snad žádný nápad nepřijde ulítlý. Děsně moc toho ví, a protože já toho vím děsně málo, tak mě někdy děsí. :) Spoustu toho namluví, což je fajn, protože aspoň nemusím mluvit já. :) K řešení problémů přistupuje po mužském způsobu, vychrlí spoustu návrhů a možná i řekne: "Chceš si o tom promluvit?" :) Tess člověka smete. A když se stavíte na nohy, napadne vás, že byste si to i zopákli. Potřebujete živý štít? Vezměte si Tess. Potřebujete vyjednavače? Zavolejte Tess. Chcete znát nejnovější drby? Zeptejte se Tess. Něco nechcete? Tess vás přesvědčí, že to chcete!

Johnak - neboli Jan Kotouč. Další člověk, který přežil první kontakt se mnou a vytrval. Podrobila jsem jeho první dílo zničující kritice (strašně ráda bych si někdy vzpomněla, co přesně jsem mu to tenkrát řekla nebo napsala. Určitě by to bylo velmi poučné a mohla bych to aplikovat na svou vlastní současnou tvorbu. Možná bych se měla podrobit nějaké hluboké hypnóze.) Johnak mě dokáže rozesmát. Spolehlivě. Johnak je čím dál chytřejší a bojím se bojím, že v budoucnosti budou jeho vtipné hlášky příliš inteligentní, takže mi jejich pointa dojde, až přijedu domů nebo taky vůbec. Johnaku, pomalu si připravuj ke svým vtipným hláškám speciální vysvětlivky pro mě, myslím, že se brzy začnou hodit. Jsem přesvědčena, že Johnak má srdce na správném místě a ze správného materiálu. "Když natočíte Johnakovo srdce z hrudního koše nejširším jeho otvorem..." Ne, pardon, to bylo něco jiného. Johnak řekl v několika důležitých chvílích pro mě velmi důležité věci. Takové ty věci, které uvnitř zahřejí jako dávka silného alkoholu v mrazu, ale bez nepříjemných následků druhý den ráno. A proto není Johnak jen Johnakem, ale Přítelem Johnakem. Momentálně však Johnak ohrožuje naše dobré přátelství, protože ještě nehrál Mass Effect!

 Nějak jsem se moc rozepsala a teď se mi chce končit. A spát. Jestli se na vás nedostalo, tak sorry. Já to někdy dopíšu! Jo a Milane, ty patříš do jiné kategorie, tak se prosímtě neciť opomenutý a zklamaný. Prima, tak jsme si to vyjasnili.

Tak přídavek k ME s názvem Bring Down the Sky (Strhnout oblohu) na Mikuláše přece jenom vyšel, takže jsme s kernelcz trošku pařili. Bylo to příliš krátké, i když místy vážně o nervy. Přebíhat minové pole pod palbou batarianských teroristů rozhodně nepatřilo k mým oblíbeným činnostem. Nicméně Kate Bowmanovou jsme zachránili (jejího bratra bohužel ne), asteroid se s planetou nesrazil a vědci na jeho povrchu nezemřeli. Cenou za to bylo, že padouch Balak uprchl, což nejspíš bude mít v ME2 nějaké následky. Budu si to muset ještě zahrát za odpadlíka a padoucha zabít. Kaidan k mé zlosti nedostal žádné nové hlášky.

Nechci chválit den před večerem, ale jestli CD Projekt nemlží, tak kolem Mikuláše (nebo přinejmenším v prosinci) by měl konečně vyjít ten dlouho očekávaný lokalizovaný přídavek do ME, včetně patche, který opraví nějaké chyby. Jestli se nepletu, tak přídavek je jednou z dalších misí, které se dostávají při průzkumu galaxie, takže se k němu ve hře dá dostat jedině předtím, než člověk vyrazí na Ilos na finální misi, protože pak už na mapu galaxie nemůže, neb se koná velkolepý závěr.

Hours of playing with the Photoshop resulted in this:





Went to see Repo: The genetic opera yesterday. Sarah Brightman was ethereal as usual, Terrance Zdunich was hot and Anthony Head was cute, if you can say something like that about a monster cutting people's organs out. :D The movie was crazy, stunning, visually dazzling, some lyrics were absolutely awful and some were great. It was disgusting and fascinating at once. Some people left the theatre murmuring: "No, not this." I and my friends we stayed until the end. Rachel said she has to see it one more time to find out if she liked it or not. :) Definitely a movie which you don't forget easily. And that's good. A movie which doesn't evoke any reaction in me is not worth seeing. So I guess I liked it after all. And I'm probably a freak because of it. :D

Today is my friend remmak's birthday. This is for her.

I read this passage in czech translation long time ago. It's from Richard Brautigan's "In watermelon sugar".  I've recalled it recently and sought the english version. I still love it. Here it is:

"I guess you are kind of curious as to who I am, but I am one of
those who do not have a regular name. My name depends on
you. Just call me whatever is in your mind.
If you are thinking about something that happened a long
time ago: Somebody asked you a question and you did not know
the answer.
That is my name.
Perhaps it was raining very hard.
That is my name.
Or somebody wanted you to do something. You did it. Then
they told you what you did was wrong -"Sorry for the mistake," - and
you had to do something else.
That is my name.
Perhaps it was a game that you played when you were a child
or something that came idly into your mind when you were old
and sitting in a chair near the window.
That is my name.
Or you walked someplace. There were flowers all around.
That is my name.
Perhaps you stared into a river. There was somebody near
you who loved you. They were about to touch you. You could
feel this before it happened. Then it happened.
That is my name.
Or you heard someone calling from a great distance. Their
voice was almost an echo.
That is my name.
Perhaps you were lying in bed, almost ready to go to sleep
and you laughed at something, a joke unto yourself, a good way
to end the day.
That is my name.
Or you were eating something good and for a second forgot
what you were eating, but still went on, knowing it was good.
That is my name.
Perhaps it was around midnight and the fire tolled like a bell
inside the stove.
That is my name.
Or you felt bad when she said that thing to you. She could
have told it to someone else: Somebody who was more familiar
with her problems.
That is my name.
Perhaps the trout swam in the pool but the river was only eight
inches wide and the moon shone on ideath and the watermelon
fields glowed out of proportion, dark and the moon seemed to
rise from every plant.
That is my name."

I wish our names were telling stories.

Ho ho ho! Moje tričko z Kanady dorazilo a je mi úplně dobře a lépe než tričko z Avalconu. Má pomalá transformace na velitelku Shepardovou započala, už mám označení zvláštních jednotek na hrudi! :D Nebýt tak drahé poštovné, tak si objednám i něco dalšího. Třeba tričko odpadlíka.  Ty popisky ke zboží jsou prostě úžasně vtipné.  Třeba tričko ochránce má toto: "If you find you are one of the rare few who needs to instruct your sorry friends on just how excellent you are, we have the shirt for you." nebo ke kšiltovce: "Guaranteed to prevent up to 65% more malicious alien mental commands to destroy your planet over standard tin foil hat prevention methods." Člověk je za tu kreativitu prostě musí zbožňovat. :D