Plánovala jsem napsat velmi podrobnou reportáž z letošního FFka a zezačátku jsem si i dělala průběžné poznámky, ale jak jsem to sepsání odkládala a odkládala, zůstaly jen střípky vzpomínek, které se teď pokusím posbírat a poslepovat.
Tradiční hromadný odjezd už je pro mě nutností, protože všechno to žertovné pošťuchování na nádraží a následně ve vlaku mě dostane do té správné před-conovské nálady a zároveň mi poskytne jakousi záminku se pak na samotném conu na někoho "přilepit", protože jsme přece spolu jeli vlakem, no ne? :o) Nahlas by se mi to asi říkalo divně, ale opravdu mám strašně ráda všechny ty lidi, jmenovitě Tess, Johnaka, Gwen, Jadru a další, se kterými trávím pár hodin ve vlaku a doslova hltám každý jejich projev od chvalořečení oblíbených hrdinů, herců a zvířátek až po vzájemné olupování se o donesené potraviny. :o) Možná vám to zní úchylně, ale ve mně se přitom cvrkotu ve vlaku všechno tetelí blahem.
Letošní ubytovávání se proběhlo bez výrazných komplikací. Dokonce ani Lea moc neprotestovala, když jsme jí s Tess nemilosrdně (nebo spíš zkušebně) přidělily lůžko u dveří.
Z prvního večera si pamatuju jen čajovnu a diskuzi o odpudivých fanfikcích Harryho Pottera, které jsem doufala, že milosrdně zapomenu.
Letos jsem chodila spát poměrně pozdě a přiznám se, že mě udivilo, když Tess chodila ještě později. Až poslední můj večer na conu jsme ji s Leou poprvé po svém příchodu na pokoj zastihly zavrtanou pod peřinou.
Jednu z těchhle nocí jsme s Tess strávily poměrně dlouhou diskuzí o mé povídce ze světa Sester. Bylo to rozhodně zajímavé. Potom jsem napsala tenhle krátký dialog nesouvisející úplně s předchozí diskuzí:

"Napadlo mě, jestli si nechceš trochu užít. Čeká nás ještědlouhá cesta," navrhl Scorch Lee s odzbrojujícím úsměvem číslo šest.
"Co-cože?" zajíkla se Lea.
"Ty, já, kvalitní sex, teď hned," zestručnil svůj návrh Scorch a doprovodil ho výmluvnými gesty.
"Myslím, že radši netuším, co po mně chcete," předstírala nechápavost Lea.
"To nevadí. Stačí, když půjdeš se mnou někam, kde budeme mít víc soukromí. Naučím, předvedu, zaškolím. Mám to všechno podrobně nastudované z Holonetu. A mám fotografickou paměť."

No ale k dalším zážitkům z festivalu. Shlédla jsem velké množství filmů, z nichž nejlepší byl samozřejmě Star Trek XI (viděn již počvrté) a potom Andělé a démoni. Nejhorší bylo Stmívání, ale zase jsem se u něj hodně zasmála a nebyla jsem rozhodně jediná. Slečny za námi to nesmírně rozčilovalo.
Přednášky jsem se také snažila stíhat všechny, které jsem si vytipovala. Jako seriálový fanoušek jsem si nenechala uniknout seriálové novinky a různé poznávací soutěže, při nichž jsem zjistila, že se s některými seriálovými závisláky ještě zdaleka předaleka nemůžu měřit.  Hudební duel byl krásný a Ewan s Han'an se každým rokem čím dál víc překonávají. Zajímavá byla přednáška pana Šlechty o mýtech a archetypech, v názvu tuším bylo něco s pohádkou a princeznou.
Milan letos dorazil později než já, takže zatímco já byla na FF od začátku do půlky, on byl od půlky do konce. Přesto jsem stihla jeho přednášku o češtině v americké popkultuře, která rozhodně stála zato. Česká národní hymna zpívaná v angličtině určitě zanechala dojem na mnohých přítomných a vybydlené Milovice jako typická ukázka života v Bratislavě zrovna tak.
Hodně času jsem také strávila s lidmi, které znám z hraní WoWka. Jeden z nich dokonce bydlí v Chotěboři, a tak jsme v jedné nejmenované pizzerii měli možná trošku protekci u obsluhy. Navíc jsme se tam dozvěděli, že nám conařům všichni místní svorně přezdívají "ufoni". Ale vůbec nám to nevadilo, spíš naopak. Je to správně sci-fi. :o)
Vloni jsem nějak nestihla zajít s Johnakem na oběd/večeři, a tak jsem se to rozhodla napravit letos. Vybrala jsem si k tomu den, kdy se počasí rozhodlo, že by bylo dobré po obědě trochu vydatně zalít. Johnak měl deštník. Já jsem neměla deštník. Výsledkem této nerovnosti byly dvě osoby pod jedním deštníkem, každá promoklá z jedné strany, z čehož by každý správný detektiv, který by nás potkal odděleně, musel zajásat: "Ha! Vy dva jste určitě šli pod jedním deštníkem!" a jeho dedukce by byla neomylná. Šli jsme pod jedním deštníkem. Tedy spíš jsme si to tak nějak klikatili, protože jsme se celou cestu strašně chechtali. Málem jsme došli k ubytovně takřka suchou nohou, kdyby před ní nebyla ta hodně, ale na první pohled ne moc, hluboká louže. Ozvalo se hlasité čvacht a další výbuch smíchu. Tímto Johnakovi děkuji za dokonalý a zábavný letní zážitek. :o)
Kromě zmoknutí se mnou ještě Johnak pokřtil knihu, což dává mému zážitku nový rozměr. Jednou budu říkat: "Jo, to je ten spisovatel, co jsem s ním jednou v létě šla pod deštníkem a bláznivě jsme se smáli." Záviďte, vážení. Vy to říct nemůžete.
Letošní FF byl opět moc fajn. Sice by se dalo vytknout pár nedostatků v organizaci, ale teď dávno po conu už může být člověk schovívavý, protože vzpomíná jen na to hezké. Vašek Pravda sice pořád vykřikuje, že další FF bude poslední, ale já doufám, že to je jen součást tradice a všichni se zase v Chotěboři sejdeme.

Nemůžu za to fakt. To samo. Lidi jdou na film. Třeba na Epizodu I. A všechny slečny začnou zbožňovat Obi-Wana a Ewana McGregora. Já ne. Já si vyberu Qui-Gona. Jasný. Začnu číst Hard contact a pak Tripple Zero, logické by bylo zamilovat se do Darmana, který tam od toho vyloženě je. Ne, já propadnu kulhajícímu Skiratovi. Tak dobrá, říkám si. Skirata je knižní postava. Nikdo vlastně neví, jak přesně vypadá. Údajně tak trochu jako Ed Harris: pronikavě modré oči, vrásčitá tvář, vyzařující autoritu. Stejně si můžu představit cokoli. Jenže tím to ještě nekončí, je tu Battlestar Galactica - hm, Lee Adama, nuda. Bill Adama - no jasně, okamžitě má oblíbená postava.
A jako by to nestačilo, jdeme na nový Star Trek. Chris Pine, Karl Urban, dost dobrý, že jo? A co udělám já? Tý vago, kapitán Pike! Hustý!
Můžu se jen uklidňovat tím, že taky stárnu. Za chvíli už to nebude tak bít do očí. Pak už se můžu bát jedině nekrofilie...

Zajímali jste se někdy o to, jakým způsobem se cizinec může naučit pár vět v českém jazyce? Doporučuji shlédnout následující video a bude vám to stačit. Lze rovněž použít jako poslední záchranu v případě nějaké těžké deprese.

http://cz.youtube.com/watch?v=HONOUsy-mhQ

Tak se mi konečně dostala do spárů další kniha od mé oblíbené autorky. A nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem ji přečetla na jeden zátah. Barrayar se mi líbil víc, ale pořád to je hodně dobré čtivo, jinak bych to tak rychle nezhltla. Miles opět řeší incident, který ke konci málem přeroste ve válku. Ke slovu se tu dostanou i biologické zbraně a na scéně se objeví Cetaganďané, což je vždycky napínavé. Konec knihy působí jako pravděpodobný závěr Milesových dobrodružství. Kdo ví, příště možná už bude Bujoldová psát o jeho dětech, anebo definitivně zakotví čistě u fantasy, což by ovšem byla škoda, protože fantasy píše kdekdo, ale kvalitní space operu málokdo.
Přiznám se, že vždycky opatrně kontroluju věk oblíbených autorů a propočítávám, kolik toho ještě stihnou napsat, než mi umřou. Je to ode mě hnusné takhle přemýšlet? No, rozhodně jsem o sobě nikdy neprohlašovala, že jsem optimista od přírody. :)

Přišel mi zajímavý email od osůbky, kterou jsem přiměla přemýšlet o jejím životě, což mě přimělo přemýšlet o tom, do jaké míry ovlivňujeme životy druhých. Šíří se od každého z nás vlny, které se vzájemně střetávají, ruší se nebo se přes nás přelijí a buď se roztříští nebo zaplaví naše nitro, podle toho jak jsme přístupní jejich působení? Možná to, co píšu, nedává moc smysl. Ale zvláštním způsobem mě ta představa vln fascinuje i děsí zároveň. Co když někoho ovlivním, aby změnil svůj život, a ten člověk pak nebude šťastný? A přitom nemusím udělat víc, než jen vyprávět svůj příběh. Možná všichni v podstatě chceme ovlivňovat a být ovlivňováni a děje se to zas a znova naprosto přirozeně. Ale když vám někdo poděkuje, že jste (neúmyslně) ovlivnili jeho rozhodnutí, zarazíte se a přeběhne vám mráz po zádech, protože si uvědomíte, že máte moc, o níž jste neměli ani tušení.

Dnes se to stalo. Dnes ve 20:30:00 hodin došlo k závalu. Nejednou jsem si říkala, jaké by to asi bylo, kdyby se to stalo. Teď už to vím.
Došlo k sesuvu knih vyskládaných na pravé straně mého stolu. Stojánek s cd představující domněle stabilní protisesuvovou zábranu neodolal tomu strašlivému tlaku a podlehl. Pak už to šlo ráz naráz. Dragonlance převálcovaly R.A.Salvatora i s jeho Drizztem následované částí Zeměmoří a Powersovým Stáčením temného piva. Ještě je stihl mírně zpohlavkovat Thorneho Survival guide to the curious jargon of modern life, kterému vzápětí vyrazil dech drtivý dopad Susanny Clarkové společně s Jonathanem Strangem a panem Norrellem. Ušetřen zůstal pouze Steven Erikson a Guy Gavriel Kay. Ještě že tak. Kdyby se zřítili i ti, Drizzt už by to možná nerozchodil.
Celá tato pohroma byla průběžně komentována mnou i Johnakem na ICQ.

Y: Tak se na mě právě zřítila hromada knih.
Johnak: Doufám, že aspoň Weber a ne Jirásek :D
Y: Vždycky jsem si představovala, jaké to bude, až k tomu dojde.
Johnak: A jaké to bylo?
Y: Pěkný začátek nového roku.
Johnak: A jak se to stalo?
Y: Najednou se zakřivil prostor...
Y: Už zbývá jen jedna police s knihami, která ještě nikdy nespadla. Radši nebudu uvažovat o tom, jaké by TO bylo...
Johnak: Já zase včera, když si  v mém pokoji Gwen vybírala SW knížku na studium aj, tak jsem zjisitl, že moje encyklopedie Incredible Cross Section z E3 mi v poličce... no... zplesnivěla... jako hooodně drsně a je prakticky zničená.
Y: A jak se to tobě stalo?
Johnak: ono asi před 4 měsíci prdlo akvárium, které bylo nad tou polici. Ale bylo tam jen trochu vody na horní desce a nezdalo se, že by to nateklo někam níž. Nemělo to ani kudy... ale evidentně si to nějak cestu našlo :-)
Y: Ajaj.
Johnak: Zvláštní, že knihy, co byly vedle ní - tělo na tělo - jsou víceméně v pořádku
Y: Ha, našla jsem fantasy záložku do knihy
Y: Ha, pohled z Milanova výletu
Johnak: :-) ?
Y: Tři roky starý. "Už se těším, až se zase shledáme" - velmi pohlish ;)
Y: A Tessiny pohledy unikátní jako vždy.
Y: Mé knihy jsou jako Síla. Neustále se vychylují jedním či druhým směrem.
Johnak: To mě taky. Včera si Twombly nebo Sammael vyndali z mé poličky nějakou knížku a knihy hned postihl dominový efekt :D
Y: Jo, to je ono :D Milan se jen mírně opře o stůl a já náhle pocítím potřebu být vybavena tak 3 páry rukou, abych odvrátila bezprostředně hrozící armagedon.
Y: Nedá se nic dělat. Petr Macek bude muset podpírat Susannu Clarkovou. Ano, je to k němu kruté, ale slabé je třeba obětovat pro dobro silnějších...
Y: Hmm, uznávám, že Steven Erikson si nezaslouží podpírat Dragonlance, ale jeho svazky jsou hotovými pilíři fantasy literatury. :)
Johnak: No, mně včera David Weber zalehl chudinku Elizabeth Moon :D
Y: Nestyda jeden.
Y: A Mass Effect stane na vrcholu toho všeho. :D Můj Weber má štěstí. Ten je přečtenej, takže je schovaný ve skříni.
Johnak: Ty máš v poličce jen nepřečtené autory? :-)
Y: A sakra, zapomněla jsem na LeGuinovou. Válí se na posteli. Kam s ní?
Y: Jo, nepřečtené autory mám stále na očích. Většinu.
Johnak: :-)
Y: Musím říct, že Eragon na sebe přijal nevděčný úkol lapače prachu... Ale něco ti draci dělat musí. Ach jo, tolik knih a tak málo místa.
Johnak: Indeed. I když já mám teď novou poličku, takže mam dokonce místo navíc! :-)
Y: *envy*
 

Tak už máme ten povyk, za sebou, co? Úklidové čety odstranily poslední důkazy toho, že se náš národ na jednu noc proměnil v amokem stižené monstrum běsnící v ulicích, v mnohohlavého a mnohorukého saura likvidujícího všechno, co se mu nachomýtne do cesty. "Noc obnažení", během níž lidé hromadně odhalili svá primitivní destruktivní já, konečně skončila, všichni uložili zvířecí kůže a kyje do skříní a hurá nasadili si zase své každodenní civilizované masky. 
Tak šťastný Nový rok! 

Dostala jsem první dárek. Brittany strávila jeho vytvářením dvanáct hodin. Nešla spát. Dopovala se Mountain Dew. To už něco znamená. To už hovoří o skutečném přátelství. Tady je. Hezké, že?




Opět byla řeč o fan fiction, o vztazích mezi postavami a Brittany si vzpomněla na jednu větu z nějaké fan fikce, která ji velmi zaujala. Mě taky: "It's ironic, that the places for a lover, the soft curve of the neck, and the smooth skin of a face are also the targets of your enemy."
Brittany se taky zmínila, že má v plánu zahrát si znovu ME jen kvůli tomu, aby mohla přivést poručíka Alenka na temnou stranu, tedy udělat z něj taky odpadlíka, aby si vyzkoušela odpadlické dialogy. Pro radost jsem pro ni vytáhla aspoň jeden z těch dialogů, na které se tak těší. Takhle nějak to vypadá, když svému podřízenému celou dobu hustíte do hlavy podvratné myšlenky a pak na něj zničehonic začnete hrát lidumila, tedy emzákomila:

Alenko: "This is almost over. The council won't be able to deny what we've found after this. We all but served the evidence of Saren's intent on a platter and still we don't get any respect. If they don't wanna do anything, they should get the hell out of our way. It would only improve things if the Alliance was in charge."
Shepard: "That's throwing the baby out of a bath with water, don't you think?"
Alenko: "What? That isn't what you've been pushing? Didn't you make an argument for pushing the council out? That the Alliance should demand its due instead of waiting to be accepted?"
Shepard: "Ease it back, Kaidan. I'm not talking revolution, just getting our due."
Alenko: "That's not what I got out of it. Did I misread you? Jeez! What else I got wrong?"
Shepard: "Kaidan, there's a difference between me ranting in private and - I don't know - us launching a coup."
Alenko: "Shepard, I was gearing up to confront the council. As an officer you should keep me in the loop. As a friend I would hope I don't need to remind you of that. But maybe... maybe I got the message wrong."
Shepard: "Come on, Kaidan. It's not a big deal..."

Pro chudáka oddanného poručíka to samozřejmě "big deal" je, a tak důvěrným rozhovorům se Shepardovou odzvonilo a nadále už je to jen samé: "Yes, ma'am. No, ma'am." Celý průběh dialogu závisí jen na diplomatických dovednostech vaší postavy, čili Shepardové.

Nevím přesně kdy a jak se to stalo, ale posledních pár let se nedokážu dostat do té správné vánoční nálady. Myslím, že můj idylický vánoční obraz dostal první trhliny po mém rozchodu a definitivně se rozsypal, když umřel táta. Vánoce nějak přestaly být tou krásnou krajinkou pod sklem těžítka, kterým zatřepete a ono tam sněží a vše je, jak má být, a nic špatného tu idylku nenaruší.
Naši se vždycky na Štědrý den pohádali. Kvůli hloupostem. Třeba jen kvůli přípravě jídla. Ale večer zas bylo všechno v pohodě, všechno vonělo, všichni se společně dívali na hlavní pohádku večera a táta vždycky komentoval děj, jako když jsme ještě byli s bráchou malí. Myslím, že letos stejně jako vloni a ještě víc předloni budeme s mamkou sedět v obýváku a já jí na očích uvidím, jak moc si uvědomuje, že tam táta zase není s námi. Bude mít takový ten pohled upřený do dálky, ze kterého se mi sevře srdce. A pak se zase vrátí myšlenkami k přítomnosti a začne všem nabízet další a další jídlo, zmrzlinový pohár a bude se víc starat o blaho ostatních než o vlastní.
Vánoce jsou hezké, těší mě dávat dárky, těší mě vždycky se sejít s Leou, to je jedna z věcí, které zůstaly stejné a nezměnily se. Ale některé věci se nedají nahradit. Člověk si musí vytvořit zase jinou idylu a jiné tradice. A to nějakou dobu trvá.